Kámen to byl, ale nebyl rozhodně sám. Markétka ulehla na strevíce své matky!



Ve střevících byla spousta želatynových dinasaurusu. Tulipány musí být blízko! Markétka šáhla po střevících, opřásila je a poté je nazula.



"Pasují mi." ohlásila Markétka světu po jejich nazutí. Květinové střevíce její matky by jí měly zavédst k tulipánovému záhonu. Ano. Tyhle střevíce jí tam dovedou. A opravdu, Markétce se zdálo, že cestu už zná. Již brzy zjistí, kolik je potřeba želatynových dinasaurusů k zaplnění matčina záhonu tulipánů
.


Markétka brzo našla tulipány, které hledala a tak nastala chvíle dlouho očekávaná..



Markétka jde vyměřovat, počítat dinasaury a bloumat nad celou záhadou.
Sedí, hledí a počítá.. neznalost matematiky si vyčítá.



Přišlo ji to celé moc legrační a uplně zapoměla na závažnost celé téhle hádanky.
Kolik želatinových dinasaurusů se vejde do matčina záhonů tulipánů?
"Jeden Dinasaur na jeden květ? Tři Dinasaurové na tři?" pak se ale Markétka zamyslila a později řekla "Ikdyž to by bylo moc snadné, odpověď zní určitě jinak."
"Ale jak? Jak zní, Markétko? Pověz nám, jak. Pověznám to." šeptaly zase ty hlasy. Šeptaly to zlé hlasy, hlasy zlých rozkvetlých tulipánů, které ji zavedly až sem.
"Tři Dinasaurové na čtyři květy?"
Markétka opravdu nevěděla.



"Tři Dinasauři na tři květy, jedna noha čtvrt nohy?"

Markétku z těch počtů uplně rozbolela hlava. Vše se jí roztýkalo a znělo někde v dálce. Ale paní profesorku Olgu Vedrovou měla vždycky ráda, víte. Ještě to zkusí..



"Čtyři Dinasaurusové na čtyři tulipány?"
A Dinasaurové z toho byli celí popletení.



"Koukám, že vás to dost popletlo. ... Ale musíte toho nechat! Jinak záhadu nikdy nerozluštíme a budete muset zemřít!"



A měla pravdu. Záhada nebude nikdy rozluštěna, nikdy se nedovíme, jak zní správná odpověď. Markétka selhala a rozkvetlé tulipány se radují. Dinasaury čeká smrt a Markétku trest, ohavný trest, který jí poznamená... navždy!



A tak Markétka utíkala daleko, daleko pryč od matčina záhonu tulipánů.
Ale před rozsudkem neutečeš Markétko. Stromy Tě budou chytat svými větvemi a růže Ti budou cestu zabraňovat svými trny.
Markétko, růže nepřelstíš.. tahle nemá jen čtyři trny jako ta Princova. A i kdyby měla, pořád jsou to trny.



Ale Markétka utíkala dál a zastavila se až před květinami, které jí někěho připomínaly..



Stála před nimi a zasněně na ně hleděla. Bylo to krásné vzpomínání.
Byly to totiž nezapomenutelné časy a jedinečný člověk.



Rozhlížela se.. Nikde nic. Najednou byl okolo klid, až přímo děsivý klid, který jí obletoval a maskujíc se zpěvem ptactva zkrýval nějaké tajemství. Markétka z toho byla nesvá. Přeci jen je to podivné.
Možná rozkvetlým tulipánům konečně utekla. Snažila se tomu věřit a přiklekla si ke květinám. Přivonila k nim a usmála se.



Jejich vůně pálí v nosní dírce, ale méně než vůně tulipánů. Vběhne až do dutin a poblázní mozek. Tekly Markétce slzy a s úsměvem uléhala do trávy pod květiny. Byla v jiném světě. Ve světe, kde je všechno krásné a zdá se, že čas se zastavil. Markétka si myslí, že díky snům se můžeme poznat. Sny jsou výplody našich myšlenek.. propletené, obrácené vzhůru nohami a puštěné pozpátku.
Uběhl nějaký čas, než se Markétka vrátila z Říše za zrcadlem zpět mezi nás. Necítila svou tvář. Mohla se praštit, aniž by ji to bolelo. Měla pocit, že je nezranitelná. Měla pocit, že ji nic nezlomí a neublíží. A pak se rozhlédla. Stuhl jí ten její úsměv. Byla na uplně neznámém místě. Hrůza jí slídila v mysli, když se marně snažila rozpomenout, jak se sem mohla tak asi dostat. A pak uslyšela zlověstný smích. Smích, který otřásl celým jejím tělem... Byl to smích rozkvetlých tulipámů.



Smáli se. Stonky ji obmotávaly, šeptali jí "Trestu neunikneš.. trestu neunikneš, Markétko".
Co se má stát, se stane. Markétce vše začalo doucházet, ale bylo příliš pozdě. Vždy je příliš pozdě na to, aby se věci napravovaly.



A Markétky trestem bylo, sežrat dinasaurusů kilo. Všechny je pozřít zaživa, jinak sledovat jejich týrání a pak to své.
Toť byl tedy její trest, nejkrutější, který ji mohl potkat.



Ale jak je tak jedla..., naprosto zešílela! Jako by nestačil ten šok při návratu z Říše za Zrcadlem, ony ji ještě otráví červené rozkvetlé květy.
Nic nevnímala a na vše zapomínala. Tančila s rozkvetlými tulipány.



"Díky tulipánům nestárne má pleť tak rychle."
Časem jí tulipány navlékly do bíla a očíslovali ji. Tančí s nimi chodbami svého paláce a vlasy jí létají okolo těla.
Měla totiž až moc ráda svou Říši za zrcadlem. Asi neměla poslouchat rozkvetlé tulipány ve své hlavě.
------------------------------------------

A tak se ptám, je-li bláznovství doživotním trestem či darem. Říkám si, že je lepší,
 na nějaké hádanky neznat odpověď, jelikož cesta k poznání dovedla Markétku k šílenství a dinasaurusy do hrobu...
Rozkvetlé tulipány jsou zlé. Proč právě Markétka se musela stát obětí tohodle všeho? Rozkvetlé tulipány jsou jedovaté, snadno Markétce nasadily pouta závislosti..
Ale Markétka je přelstila, posledního dinasauruse si chytře schovala. A když ji přestalo bavit tančení v dlouhých prázdných chodbách jejího paláce,
 nošení volných bílých šatů a číselného náramku, koukání skrz zamřížované okno na měsíc, vycházky s jejími služkami po zahradě a spousta dalších věcí. Snědla posledního dinasauruse, který byl něčím zvláštní a vysvobodila se.