Stačí malý okamžik a všechny mé plány, sny a iluze se rázem rozplynou. Stačí jeden malý okamžik a jsem uplně ztracena. Ztracená ve vlastních myšlenkách, slovech, činech a slzách. A věřte mi, že nikdy není nic podle mých představ. Říkám si, kdy naposled jsem měla duševní klid déle než týden? A nevzpomínám si, muselo to být už hodně dávno. Ale jeden týden jsem klid měla, byl to skvělý týden, ale vzal si svou daň. Vzal si ji teď.
 Ty otupělé okamžiky, kdy jen sedím opřená o zeď a příjdu si hrozně maliká, když stop je tak vysoko. Příjdu si hrozně malinká vedle toho všeho. Jen tak sedím a nevnímám čas, cítím jen tu palčivou bolest na povrchu své kůže a nechávám čas plynnout dál. Vlastně si v té chvíli člověk neuvědomuje naprosto nic. Ne... to není pravda. Jednu věc jsem měla pořád před sebou, příčinu tohodle všeho, člověka co mi dal naději, která teďka už neexistuje.
Včerejší noc skončila a spolu s ní má naděje, má chuť do života, která v posledních dnech byla, jelikož jsem si naivně myslela, že to, kam se můj život ubírá, má nějaký smysl. Dával mi sílu, byl mou oporou, byl ztělesněním všech mých ideálů a přišlo mi, že on jediný ví, o čem mluvím. Nepotřebovali jsme ani jeden nikdy nic vysvětlovat, jelikož jsme jeden druhého ihned pochopili. Doplňovali jsme se. Byli jsme tuze skvostná dvojce.
 Ale to všechno už je pryč. Nesnáším to ráno, kdy se probudím s palčivou bolestní kůže, s parádní kocovinou, zaschlou krví různě po těle a mém okolí, s pocitem, že vstávám do prázdného, šedého dne. Stojím pak v pokoji, kde jsem ještě před pár hodinami zničila spoustu věcí, které nemohly za to, že mi ho připomínají. Klepu z okna povlečení a mám snad pocit, že tak sklepu ze sebe všechny ty pocity, hážu jej na zem, jako bych doufala, že takhle dokáži zahodit i mé city k němu. Musím se toho všeho zbavit. Nechci už cítit jeho vůni, až budu ulehat do postele, nechci ho slyšet v každé písni, kterou jsme spolu poslouchali, nechci si ho spojovat s filmy, které jsme viděli, nechci si ho spojovat s místy, kde jsme byli, s fotografiemi, které jsme dělali spolu, s obrazem, který měl patřit jemu. Chci zapomenout. Ale za pár hodin odjíždím na místa, kde ho z hlavy nedostanu. Děsím se toho, co mě zase popadne. Bojím se, kam mě to mé zoufalství donese. Na své sedumnáctiny v Paříži holt asi nikdy nezapomenu---><----